Rizika nelegální migrace

V Česku jsem přišla o všechno

Lidové noviny (15.8.2006).

Do Česka přijela sedmadvacetiletá Inna Kalinetzová ze zvědavosti. Chtěla poznat jinou zemi a poohlédnout se po práci. Myslela si, že se za měsíc vrátí domů, na západní Ukrajinu, a rozmyslí se, co dál. Nechtěně ale zůstala mnohem déle. Za čtrnáct měsíců pobytu v ČR zažila bídu, vydírání i fyzické násilí, ocitla se v uprchlickém táboře i na psychiatrii.

Drobná dívka, která na Ukrajině pracovala v obchodě, do Česka odjela loni v létě spolu s kamarádkou na turistické vízum přes zprostředkovatele. Ten jim ale zabavil pasy a odvezl je do Harrachova, kde měly vypomáhat v hotelu. "Pracovaly jsme dvanáct hodin denně, umývaly jsme nádobí," vypráví.

Deset tisíc za tři měsíce práce

Když se dívky začaly na konci měsíce shánět po penězích, zjistily, že zprostředkovatel byl zatčen a jeho záležitosti převzala manželka. "Řekla nám, že neví, kde máme pasy, ani neví o žádné dohodě o výplatě," říká Inna. Spolu s kamarádkou po celou dobu bydlely u klientovy známé. "Nedostaly jsme žádné peníze. Měla jsem jen tašku s osobními věcmi z Ukrajiny," vysvětluje Inna. Vyplaceno nakonec dostala pouze za jeden měsíc od ředitele hotelu, a to deset tisíc. Práci za první dva měsíce jí nikdo nezaplatil. "Těch deset tisíc jsem dala té paní, u které jsem bydlela. Na zpáteční cestu jsem tak neměla nic," uvádí Inna, která se z Harrachova rozhodla přesunout do Prahy. Pas z manželky zadrženého zprostředkovatele nakonec dostala, takže začala svoji budoucnost vidět zase o něco lépe. "Říkala jsem si, že v Praze budu tak měsíc pracovat a peníze použiju na zpáteční cestu," říká mladá žena.

V Praze se obrátila na Ukrajinku, kterou poznala během cesty do Česka. "Začala jsem bydlet s ní a jejím přítelem v bytě na Klamovce," vzpomíná. "Nebyl tam žádný nábytek, nic. Práci jsem dostala v obchodě s potravinami, byla jsem tam od rána do večera. Od bytu jsem ani neměla klíče. Musela jsem vždycky zazvonit, aby mě pustili dovnitř. Byli pořád doma, vůbec nepracovali, jen se bavili o nějakém velkém kšeftu a zmiňovali Slovensko," líčí Inna. Netrvalo dlouho a spolubydlící, kterým Inna dokonce nosila prošlé potraviny z obchodu, kde pracovala, aby měli co jíst, začali vyžadovat peníze. "Půjčila jsem jim první výplatu, ale když jsem ji chtěla zpátky, zbili mě. Měla jsem rozseknutou hlavu. Rychle jsem vyběhla z bytu a tloukla na sousedy, aby zavolali policii," říká.

Zbita v uprchlickém táboře

Se zraněními skončila v nemocnici na Bulovce. "Moje osobní věci zůstaly u nich v bytě. Bála jsem se tam vrátit a prosila jsem policii, aby pro ně dojela. Oni ale říkali, že to není jejich práce, že my Ukrajinci si tady děláme problémy a oni nám snad ještě mají pomáhat?" vzpomíná Inna na reakci policie.

Z nemocnice byla žena převezena do uprchlického tábora ve Velkých Přílepech. "Nevěděla jsem co dělat. Neměla jsem ani peníze, ani osobní věci, ani známé. Nechápala jsem, proč tam jsem. Říkala jsem si, že přece nejsem zločinec," vypráví. V táboře prý vládla šikana. Inna byla ostatními ženami z tábora podle svých slov zbita, protože se zastala ženy vyloučené z kolektivu. Pracovníky tábora ani vedení to ale nezajímalo. "Když jsem mluvila s ředitelem, vysmál se mi do očí," říká. Inna už psychický tlak nevydržela a zhroutila se. Skončila proto na psychiatrii ve Vojenské nemocnici. Nyní je v azylovém řízení. "Chci domů. Už nemůžu, nevím, co dělat. Co řeknu kamarádům na Ukrajině? Že jsem tu přišla o všechno i o zdraví?"

"Říkali, že my Ukrajinci si tady děláme problémy a oni nám snad ještě mají pomáhat?" tlumočí Inna reakci policie

[ hlavní strana ] [ nahoru ]