Rizika nelegální migrace

Podnikatelkou v kuchyni

Zpracováno z článku Radka Kedroně a Zuzany Šmajlerové v Hospodářských novinách (12. 12. 2005).

Ukrajinka Valerie Popovičová ví, jak těžké je pracovat v Česku coby „gastartbeiter“. Žije zde osm let a vyzkoušela si, jak těžké je být nelegálním dělníkem i legálním živnostníkem.

Dvaapadesátiletá vyučená kuchařka se rozhodla opustit vlast především kvůli tomu, aby finančně pomohla své dceři a vnoučatům. "Známí mi říkali, že si u vás může člověk vydělat i tři sta dolarů za měsíc. To je třikrát víc než průměrný plat na Ukrajině," vysvětluje Popovičová. To je ale za nelegální práci, legálně si cizinec může vydělat i několikanásobně více (průměrná mzda v Česku je zhruba tisíc dolarů).

Původně přijela jako turista, na devadesátidenní vízum. Stačilo k tomu málo - pozvánka sepsaná českým občanem, kterou jí zajistil její ukrajinský známý. Kupodivu, nic za to nechtěl. Kdyby se obrátila na zprostředkovatele ("klienty"), tvrdě by pozvánku splácela. Jako desetitisíce jejích krajanů.

Začínala jako pomocná síla na stavbě. Myla okna, malovala, uklízela po dělnících. A přitom se postupně učila česky psát a mluvit. "Na stavbě nebyla těžká práce," popisuje. Po chvíli se ale opraví: "Nebo mi to tak ani nepřišlo. Na tvrdou práci jsem zvyklá." Když po několika měsících přišla nabídka pracovat jako pomocná síla v restauraci, neváhala. Opletačky s úřady ale neskončily.

Každé tři měsíce musela na otočku vycestovat ze země. A to jen kvůli razítku, které jí dali na hranicích. Vždy jí tak začala znovu běžet devadesátidenní lhůta turistického víza. Po dvou letech únavného cestování od hranice k hranici se rozhodla, že se stane "legálem". S pomocí české přítelkyně začala rozmotávat cizinecké normy a předpisy. Požádala o dlouhodobý pobyt, za účelem podnikání. Jak zjistila, je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob. Ale oproti náročnější cestě – vyřízení pracovního víza a zaměstnání u Čecha, má výrazné nevýhody. Aby se s sní úředníci vůbec začali bavit, musela jim ukázat vkladní knížku, na níž uložila 37 tisíc korun - minimum, které cizinci při žádosti musí doložit. Půjčila si od přátel, zadlužila se. Kdyby žádala dnes, na kontě by musela mít ještě víc. Minimálně 120 tisíc korun. "Ty peníze na Ukrajině nikdo nemá. Půjčujeme si je navzájem," upřesňuje.

Po půl roce čekání ve frontách na úřadech se stala živnostníkem. "Copak jsem nějaký podnikatel? Podívejte se na mě," mávne rukou a pohledem přejede kuchyni. Pracuje čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Za to dostává třináct až patnáct tisíc hrubého. S trpkým úsměvem poznamenává, že ač pracuje v centru Prahy, na Karlův most se nikdy nepodívala. Z výplaty hradí ubytování, stravu a ročně odvádí daň státu. "Dnes už mám vše v pořádku, platím úřadům to, co musím. Bohužel na vysoké zdravotní pojistné mi nezbývá." Pokud ji bolí zub, vezme si prášek a doufá, že bolest přejde. "Předminulý rok jsem měla zánět slepého střeva. To už léky nestačily." Musela do nemocnice. Po operaci jí přišla faktura na třicet tisíc korun. I přes trpké zkušenosti říká, že se jí vyplatí být v Česku "podnikatelkou". I když, pokud by si našla legálně českého zaměstnavatele, vyřídila i s jeho pomocí pracovní vízum, platil by za ní dle zákona i zdravotní pojištění a vše by bylo jednodušší.

[ hlavní strana ] [ nahoru ]